Vlnovník ořešákový (Aceria erineus) – pavoukovec (roztoč)

              Vlnovníci (Acarina, Eriophyidae) jsou velmi specifickou skupinou fytofágních roztočů. Velikost těla různých druhů vlnovníků se u dospělých jedinců pohybuje nejčastěji mezi 80 – 500 μm. Jejich tělíčko je protáhlé, červovité a směrem k zadnímu konci se zpravidla zužuje. Všechna aktivně pohybující se stadia mají v přední části těla pouze dva páry obdobně utvářených nohou, které jsou zkrácené a směřují dopředu. Tenká kutikula pokrývající tělo je na většině povrchu rozličně jemně rýhovaná a zřasená. Vývojový cyklus těchto roztočů obvykle zahrnuje stadium vajíčka, larvy, nymfy a dospělce. V oblastech mírného pásu přezimují zpravidla samice. V případě druhů žijících na dřevinách bývají častým místem využívaným k překonání zimního období různé škvíry a prostory mezi šupinami pupenů (KABÍČEK 2007).      

         Iniciuje tvorbu nápadných puchýřovitých útvarů na svrchní straně listových čepelí o velikosti běžně kolem šesti až sedmi milimetrů. Vyduté pletivo zůstává zpočátku zelené, postupně se ale začíná ostrůvkovitě zbarvovat červenohnědě. Na rubové straně listu v místě vydutí pletiva lze pozorovat světlé, šedobělavé erineum, připomínající plsť. Je tvořeno abnormálně rostlými trichomy vytvářejícími hustou vláknitou spleť, v níž žijí vlnovníci. Při vyšší hustotě populace roztoče se jednotlivé puchýře spojují a celé listy se výrazně deformují. Listy rostou nepravidelně a čepele bývají značně pokroucené a bublinovité. Vlnovník ořešákový svým výskytem kopíruje oblasti, kde se ořešáky pěstují. Jeho výskyt je znám z Evropy, Asie, Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu (KABÍČEK 2007).

 

Vlnatka hladká (Tetraneura ulmi) – stejnokřídlý hmyz (mšice)

              Velikost  mšice (Hemiptera, Aphididae) je, jak píše TOMÁŠEK (2006), 3-4 mm, hálky 8-15 mm. Druh je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. Na jaře se líhnou první larvy vlnatky hladké, které sají na listech jilmu a způsobují tak zpočátku deformaci čepele a následně i tvorbu hálek. Hálky mají zelenou (případně načervenalou) barvu a během roku tmavnou až do hnědé podoby. Uvnitř hálek se vyvíjejí mšice až do doby, kdy hálka samovolně praskne (mšice nemají kousací ústrojí). Poté okřídlení jedinci zaletují ke kořenům trav, kde sají šťávu. Na konci léta se vrací zpět na jilmy, kde se vyvíjí poslední generace samečků i samiček. Ta pak klade jediné vajíčko, které přezimuje.

 

             

             

              MACEK (2001) uvádí, že tato 0,2 cm velká mšice (Hemiptera, Adelgidae), rozšířená v celé Evropě, žije ve smrkových a modřínových lesích. Korovnice zelená (Sacchiphantes viridis, resp. Sacchiphantes abietis viridis) je ekologická rasa korovnice smrkové. Tyto ekologické rasy se od sebe až na vývoj nijak neliší. Sacchiphantes abietis nestřídá hostitele a je vázána výlučně na smrk, zatímco Sacchiphantes viridis střídá smrk s modřínem.

         Pro korovnice je charakteristické, že všechny samičky (i partenogenetické) kladou vajíčka. Ostatní samičky většiny mšic (partenogenetické) rodí živé larvy. Sifunkuly (trubicovité útvary na zadečku) ani kauda (chvostek) nejsou vyvinuté. Mají obal z voskových struktur vylučovaných na povrch těla. Na bázi mladých výhonků smrku vyvolává sání mšic vznik zelených nebo načervenalých šišticovitých hálek. V komůrkách uvnitř hálek mšice vyrůstají. Hálky se otevírají v létě. Mšice je opouštějí a stěhují se na modřín. Z modřínu se po několika generacích stěhují na smrk. Vývojový cyklus čítající několik generací trvá dva roky. Jedna z generací přezimuje na smrku a druhá na modřínu. Pouze na smrku se objevuje oboupohlavní generace. Zde dochází ke kopulaci a samička klade jedno oplozené vajíčko, z něhož se na jaře vylíhne zakladatelka (fundatrix) (MACEK 2001).

         Je to velmi hojný a škodlivý druh. Boj spočívá především v pěstování smrků na vhodných stanovištích. Pokud odřezáváme hálky ještě před jejich otevřením, omezíme množství korovnic v následujícím roce (MACEK 2001).

 

 

             

              V našich podmínkách bejlomorka buková zimuje převážně ve stadiu dorostlých larev (zřídka kukel) a to v hálkách opadlých na zem. Na jaře se larvy v hálkách kuklí a po 2 až 3 týdnech trvání kuklového stadia se obvykle v dubnu líhnou dospělci bejlomorky, kteří hálky opouštějí zavíčkovaným otvorem v krčkovitě zúžené bázi hálek, vzniklým po jejich opadu z listů. Samičky po spáření kladou vajíčka jednotlivě nebo v malých skupinách na kůru větévek při bázi pupenů a na ještě nevyrašené listové pupeny mladých buků nebo pupeny spodních větví starších buků. Celkem samička vyklade 200 až 300 červeně zbarvených vajíček o délce 0,3 mm (URBAN 1999).

         Vylíhlé larvy, jak uvádí URBAN (1999), ihned zalézají mezi pupenové šupiny a přední částí těla se usazují v listovém parenchymu těsně vedle hlavních a bočních listových žilek. Stálým drážděním mladých meristematických pletiv rašících pupenů hálkotvorným sekretem, vylučovaným sající larvou, se na listové čepeli začne vytvářet zpočátku nenápadná oboustranná hálka, podobná drobným hrbolům. Koncem jara a začátkem léta hálky rychle rostou a začátkem podzimu jejich růst končí. Uvnitř hálek s neporušeným vývojem bejlomorky se v prostorné vnitřní dutině nalézá vždy jen jedna bíle zbarvená larva. Ta se v hálce během vývoje třikrát svléká a koncem vegetační doby dorůstá. Hálky s živou bejlomorkou jsou zpočátku bledozelené, později často žluté nebo načervenalé (hlavně z osluněné strany).

         Zralé hálky s dorostlou larvou bejlomorky jsou vejčité a na konci zašpičatělé,   5-12 mm vysoké a 3- 6,5 mm široké, hladké a často lesklé. Dorostlé samčí larvy jsou 3,5-4,5 mm dlouhé a 1,0-1,4 mm široké. Samičí larvy jsou 4,5-5,5 mm dlouhé a 1,3-1,8 mm široké. Vývoj samčích larev je oproti larvám samičím poněkud uspíšen, neboť samčí larvy většinou dorůstají koncem srpna a v září, kdežto larvy samičí až koncem září a v říjnu (URBAN 1999).

         Dále URBAN (1999) sděluje, že v hálkách bejlomorky bukové se vyvíjí četní hmyzí parazitoidi, jimiž je často zlikvidována převážná část populace larev hostitelské bejlomorky. Z vnějších parazitoidů, kteří se na mortalitě bejlomorky podíleli, byli nejhojnější Torymus cultriventris Ratz. (Tormidae) a Aprostocetus elongatus Först. (Eulophidae). Na snižování populační hustoty larev bejlomorky v hálkách se velmi účinně podílela také endoparazitoidní chalcidka Omphale lugens Nees (Eulophidae).

 

 

 

              Fytofágní hmyz řádu Hymenoptera (blanokřídlí) z čeledi Cynipidae (žlabatkovití). Dospělí jedinci oboupohlavní generace poletují v květnu a červnu. Kladou oplodněná vajíčka zespodu do žilek listů dubu. Vytvářejí na listech šťavnaté nedřevnatějící hálky (duběnky) tvaru koule o průměru 26 mm. Hálky jsou vždy jednokomůrkové, zpočátku zelené, pak žlutě, na osluněné straně červené. Na podzim opadávají s listím. Od prosince do února se z nich líhnou samobřezí (partenogenetické) samičky, které kladou vajíčka do pupenů dubu, ty pak přetvářejí na hálky o délce až 4 mm, z nichž v květnu se líhnou samečci a samičky. Generace je jednoletá (http://www.sps-ul.cz). 

         Samobřezost (partenogeneze) je výraz pro zvláštní rozmnožovací cyklus, kdy neoplodněné samičky kladou vývojově schopná vajíčka, když se z vajíček líhnou samečci, jde o arrhenotokii, v případě samiček o thelytokii. Tak se rozmnožují některé generace mšic, brouků a jiných členovců.  Amfitikie je forma samobřezosti, u které se z neoplodněných vajíček vyvíjí obě pohlaví (http://www.sps-ul.cz).

 

Žlabatka růžová (Diplolepis rosae) – blanokřídlý hmyz

              Od MOSLERA (1909) se dozvídám následující informace: Jedná se o fytofágní hmyz (Hymenoptera, Cynipidae), jehož larvální vývoj probíhá na keřích růže šípkové (Rosa canina), uvnitř hálek, zvaných bedeguár. Ty se vytvářejí na větévkách či listech šípkového keře poté, co do jeho pupenů žlabatka na jaře naklade snůšku svých vajíček. Šípkové hálky, představující jednu z forem patologické odchylky a deformace v růstu a tvaru rostlinných orgánů v důsledku jejich napadení hmyzem či houbami, mohou být někdy velké jako dětská pěst. Obrostlé jsou zelenavými, červenavými i žlutavými či hnědými chlupy. Každá larva obývá uvnitř bedeguáru vlastní komůrku. Během následujícího jara z nich vylétají imaga. Místo žlabatek se ale mohou ukázat lumčíci a jiný parazitický hmyz, živící se uvnitř hálek jejich larvami.

         Vskutku zajímavé užití měly šípkové hálky ve středověku. Odvarem z nich se lidé snažili léčit průjmové onemocnění dobytka, sloužil také jako diuretikum. Sušené a na prášek rozemleté larvy žlabatky se užívaly proti tasemnicím a nošení náhrdelníků s navlečenými hálkami mělo pomáhat při černém kašli (MOSLER 1909).

Charakteristika a životní cyklus hlavních zástupců hálkotvorců

Hálka vlnovníka ořešákového na listu ořešáku královského

Hálka vlnatky hladké na listu jilmu habrolistého

Hálka korovnice smrkové na větvi smrku ztepilého

Hálka bejlomorky bukové na bukovém listu

Korovnice smrková (Sacchiphantes abietis) – stejnokřídlý hmyz (mšice)

Bejlomorka buková (Mikiola fagi) – dvoukřídlý hmyz (bejlomorka)

Žlabatka dubová (listová) (Cynips quercusfolii) – blanokřídlý hmyz

Hálky žlabatky dubové na listu dubu letního

Hálka žlabatky růžové na šípkové růži

http://chinchilla.hustej.net